Fyzioterapeut Roman Karpíšek je stálicí libereckého challengeru Svijany Open
Roman je hlavním fyzioterapeutem české biatlonové reprezentace a Barbory Špotákové. Má zlaté ruce a nikdy nekončící úsměv. Stará se o tenisty, plavce, atlety, ale hlavně o širokou veřejnost, která má akutní i chronické obtíže pohybového aparátu. Do jeho péče se svěřují i úspěšní čeští a zahraniční sportovci jako například Zuzana Hejnová, plavec Jan Micka, golfista Ondřej Lieser, nebo triatlonista Brad Kahlefeldt. Někdy své pacienty musí kroutit do krkolomných pozic a může to i trochu bolet. Jeho přístup a metody, které zvolí, jsou velmi účinné.
Romane, jak dlouho spolupracuješ s Libereckým tenisovým klubem?
Bude to asi deset let, začalo to ještě před tím, než vznikl Svijany Open. Začalo to kvůli bolestem místních hráčů a později bylo potřeba zabezpečit i extraligové zápasy a turnaje. Oslovil mě tenkrát manažer LTK Tomáš Trsek, zda bych nechtěl pravidelně spolupracovat.
Co všechno obnáší tvoje práce v průběhu challengeru Svijany Open?
Musím hlavně rychle reagovat na problém, který hráč aktuálně má. Ať už to je na kurtu, kde je na to podle pravidel jen vymezený čas, který je velmi krátký. Po zákroku zjišťuji u hráče zpětnou vazbu a pracuji s ním dál. Domluvíme si třeba terapii po turnaji. Je to hodně o tom, být nablízku a umět rychle reagovat na aktuální stav.
Během challengeru se staráš jen o české nebo i zahraniční hráče?
Starám se o všechny. Zatím jsem se nesetkal s tím, že by měl s sebou někdo svého vlastního fyzioterapeuta. Do Liberce se hodně vrací stejní hráči, kteří to tu mají rádi, takže v posledních letech vnímám i to, že na mě spoléhají, věří mi a vědí, že se tady o ně postarám. Znám trochu jejich obtíže a máme už naladěnou společnou notu.
Mají zahraniční tenisté jiný přístup k fyzioterapii a celkové péči o tělo v případě nějakého zranění, nebo obtíží?
Zahraniční hráči neznají české poměry ve zdravotnictví, nebo základní postupy. Když si zahraniční hráč něco udělá, tak okamžitě vyžaduje magnetickou rezonanci. Z mého pohledu je to mnohdy úplně zbytečné. Dokážu rozeznat, zda je rezonance nutná, nebo je potřeba nasadit nějaký jiný druh terapie. Kdežto čeští hráči vědí, jak to funguje. Nejprve s nimi promluvím, prohlédnu je a na základě toho rozhodnu, co se bude dít dál. V Čechách o tom rozhoduji já, nikoli hráč.
Kdybys měl srovnat tenis a biatlon, potýkají se sportovci v obou sportech s podobnými obtížemi, nebo se to výrazně liší?
Problémy jsou velmi podobné nejen u sportovců, ale i u nás pracujících. Jsou to většinou obtíže související s pohybovým aparátem. Stejně jako bolí tenisty zápěstí nebo loket, u biatlonu řešíme to stejné. Rozdílnost je spíše v jednotlivých povahových rysech sportovců a jejich přístupu. Také záleží, jakou míru talentu pro ten konkrétní sport, kdo má. Nedá se to dělit úplně podle sportů, ale spíše podle osobní fyzické konstituce a dispozic jedince. Každý si s sebou neseme něco, co nás trápí.
Do tvých rukou se svěřuje celá řada vrcholových sportovců a veřejnost. Říká se, že máš zlaté ruce. V čem tkví doopravdy kouzlo tvého úspěchu, nebo máš opravdu zlaté ruce?
(smích) Není to jen o rukou. Je důležité umět se vcítit do pacienta, odezírat a číst z jeho těla a pohybů. Umět se podívat nejen na konkrétní problém, se kterým přichází, ale vidět to v souvislostech.
V jednom rozhovoru si o sobě řekl, že umíš odezírat lidi, když vejdou. Jak drží tělo, jestli přivírají oko, nebo naklání hlavu k jedné straně.
Ano, tak to je. Sleduji pacienta od začátku. Řekne, že ho bolí bedra vpravo. Já už mezitím koukám, kam se naklání, přes jakou nohu stojí. Problém je velmi často úplně jinde, než pacient uvádí. Je to někdy trochu detektivní práce. Zásadní je komunikace, najít si cestu k pacientovi, aby se svěřil, co třeba dělá za práci, jak žije. Každá diagnóza souvisí s celodenním rytmem.
Děkuji za rozhovor. Martina Černá
